Když nemůžu fotit, nechám tělo fotit za mě. Přenechám to neovladatelnému. Základnímu. Přenechám to svému srdečnímu tepu. Pokud tep klesne pod padesát úderů za minutu, dá telefonu pokyn k fotografování.

Použít své tělo jako spoušť fotoaparátu je mé východisko z kreativního bloku.
Jak se potýkat s nedostatkem podnětů, z kterých čerpat chuť tvořit? Jak skrz fotografii najdu cestu k sobě?
Výsledkem je série autoportrétů v juxtapozici s chladnou a soustavnou dokumentací tepové frekvence, ze které je patrné, že momenty vnitřního klidu jsou neuchopitelné a prchavé. Jakmile se vynoří, hned zase zmizí. Stejně jako fotografie pořízené v ten moment.
scroll
Back to Top